Rozhovor s Kristianou Belcredi
Opera nahání mnoha lidem strach. Je příliš vážná, těžká a kdo ví, co ještě. Možná to někoho udiví, ale opera si získává „své“ mladé, a to do té míry, že s ní spojí život. Takový případ je Kristiana Belcredi, lišeňská rodačka, která sbírá první vavříny jako režisérka opery. V roce 2010 nastudovala pro prestižní Mezinárodní festival Janáček Brno 2010 dosud neuvedenou verzi Janáčkovy opery Šárka v Divadle Reduta. Poprvé na světě tak zazněl původní nápad Leoše Janáčka. Viděli ji nejen Brňané, ale i diváci z dalších měst naší republiky, diváci z Evropy i ze zámoří, kteří Mezinárodní festival Janáček navštěvují.
Jak se stalo, že jste spojila svůj pracovní život právě s operou?
Vlastně náhodou. Chtěla jsem původně studovat činoherní režii, ale přichomýtla jsem se k nastudování Aidy v Ústí nad Labem. Pan režisér Jaromír Brych mě vzal na milost jako asistenta, i když jsem o opeře tenkrát věděla jen to, že se tam zpívá. A já si operu během těch šesti týdnů tak zamilovala, že jsem se rozhodla, že zkusím obor operní režie.
Spolupracovala jste jako asistentka režie s mnohými významnými režiséry. Tady zmíním třeba Ondřeje Havelku, s nímž jste pracovala na operách Komedianti a Gianni Schicchi. Jaký je pan Havelka – operní režisér?
Na panu Havelkovi si nejvíce cením toho, že vždycky ví, kam směřuje, jaký bude výsledek jeho práce, což je u režiséra asi to nejdůležitější. Mít pevnou koncepci a držet se jí. A také má obrovskou výhodu. Jako herec umí pracovat se zpěváky jako by to byli herci a spolu tvoří živé, někdy až činoherní postavy. To mi připadá naprosto báječné, protože opera musí konkurovat médiím jako je film a televize a nestačí, že zpěváci jen krásně zpívají. Musí předvést výkon i herecký, aby jim diváci uvěřili.
V čem spočívá práce asistenta režie opery?
Asistent je takové děvče pro všechno. Děláte, co je zrovna třeba, například zařizujete komunikaci mezi režisérem a ostatními složkami divadla jako jsou technici, rekvizity, kostýmy. Píšete režijní knihu, tj. zaznamenáváte pohyb herců po jevišti. A pak jsou tu další věci. Třeba někdy na zkouškách zaskakujete za zpěváka, který chybí. Ale zpívat naštěstí nemusíte.
Režisér už to má jednodušší?
Nedá se říct, že by to měl jednodušší. Být režisérem je něco úplně jiného, než dělat asistenta. Předně jako režisér máte vlastní koncepci, kterou během zkoušek naplňujete. Jako asistentovi se mi často stávalo, že se můj názor na daný kus neslučoval s názorem režiséra. To pak musíte vypnout sama sebe a vzít za vlastní koncepci režiséra. Je to strašně těžké, někdy až nemožné. Hlavně proto, že přestáváte myslet. V podstatě pokud chcete být režisérem, kariéra asistenta nesmí být dlouhá. Blbne se při ní.
Do jaké míry musí být režisér nesmlouvavý? A jak vám to jde, když máte před sebou na jevišti třeba operní divy?
Režisér musí být nesmlouvavý do té míry, jak je geniální. A když není zrovna Laurent Pelly nebo Robert Carsen (významní operní světoví režiséři), měl by si vytvořit takový inscenační tým, aby dohromady geniální byli. Není to jednoduché. Z vlastní zkušenosti vím, jak je někdy těžké poslechnout si kritiku. Ale je nutné se nad každým názorem zamyslet a zhodnotit, jestli dotyčný náhodou nemá pravdu.
V uplynulém ročníku Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2010 jste byla jako režisérka podepsána pod světovou premiérou původní verze opery Leoše Janáčka Šárka z roku 1887. Byla jste historicky první režisér této opery. Jak jste se cítila?
Být režisérem světové premiéry nějakého kusu je naprosto skvělá věc. Nemusíte se ohlížet, jestli stejný nápad neměl už někdo před vámi a tvořit svou koncepci zcela podle svého nejlepšího přesvědčení. Ale je pravda, že zpočátku jsem měla malou dušičku. Je to přece jen Janáček a poslední verze Šárky se na jevištích objevuje, byť ne moc často, ale přece jen. Navíc na festivalu měli diváci přímé srovnání obou verzí. Ale když se začalo zkoušet, byla to senzační práce. Všichni protagonisté i celý inscenační tým byl zhruba ve věku Janáčka, když svou první operu začal psát. A všichni jsme si tuto verzi zamilovali tak, že doteď, když slyšíme poslední verzi, máme pocit, že je na ní něco špatně. Není, samozřejmě. Jen se nám zdá, že ta první, romantická, je ta pravá, ta naše.
Jak velký je rozdíl mezi první verzí a druhou, která je na světových podiích?
Ve skutečnosti ta, která je uváděna ve světě, je čtvrtou verzí Šárky a Janáček ji dopsal až o třicet let později a nepracoval na ní sám. A rozdíl je obrovský. Tu první verzi začal psát pod vlivem romantiků, jsou tam ucelené árie a celá kompozice plyne na jednom hudebním proudu. Kdybych nevěděla, že to napsal Janáček, tipovala bych Dvořáka. Místy jako by se ozývala Rusalka a ta měla premiéru až v roce 1901. Další rozdíly jsou v partech zpěváků. Party Ctirada a Šárky jsou daleko těžší než v poslední verzi. A Přemysl je spíš tenorbaryton, kdežto v poslední verzi jeho part Janáček přepsal pro basbaryton. Proto mě hodně mrzelo, když recenzenti srovnávali výkony zpěváků v první a poslední verzi. Je to, jako by srovnávali výkony ve dvou různých operách. A poslední nejdůležitější rozdíl je v tom, že první verze existuje jen v klavírním výtahu, nemá orchestraci. Moc bych si přála, aby se našel někdo, kdo by k ní orchestraci dokomponoval a diváci si jednou v divadle mohli poslechnout neznámého romanického Janáčka.
Spolupracovala jste s vynikajícím mladým dirigentem Ondrejem Olosem, s Janem Křížem, který vytvořil scénu, Eliškou Ondráčkovou, autorkou kostýmů. Vypadá to, že každá inscenace je průnikem prací jednotlivých profesí.. Jsou třenice při tvorbě velké a vášnivé?
Inscenace musí být výsledkem kolektivní práce všech složek inscenačního týmu. Dirigent a výtvarníci se musí aktivně podílet na koncepci svými vlastními nápady, jinak by si mohl režisér dělat všechno sám. Ale vždycky je lepší, když se na koncepci podílí víc lidí. Vidí věci z různých úhlů pohledu a vyvarují se tak hloupostí. Na Šárku jsem měla štěstí, že se všemi už jsem někdy spolupracovala. Odpadá tak fáze poznávání a získávání důvěry na obou stranách a to značně urychlí práci. Zkoušky byly uvolněné a plné pohody. A třenice? - Ne, třenice nemíváme, nemám ráda při tvorbě napětí. Spíš kamarádskou atmosféru, ve které nápady plynou a sem tam se nějaký, (doufám) dobrý, uchytí. Všem bych chtěla zpětně moc poděkovat za jednu z nejkrásnějších prací mé kariéry a moc doufám, že se s nimi ještě někdy u nějaké inscenace shledám.
V listopadu se opět bude konat III. ročník Mezinárodního festivalu Janáček Brno, který do Brna láká světové muzikology, hvězdy, novináře i diváky z Evropy. Co byste si vybrala z jeho nabídky?
Rozhodně si nenechám ujít Věc Makropulos, kterou režíroval jeden z nejlepších režisérů současnosti, Robert Carsen. Jsem zvědavá i na Káťu Kabanovou z Opery Zuid Maastricht. A pak určitě půjdu na Janáčkův Osud, kde zpívá několik mých přátel ze studií.
Připravila Ing. Šárka Motalová – tisková mluvčí NDB
Kristiana Belcredi ( archiv režisérky)