Ohlédnutí za výstavou Jany a Františka Moštkových

                    Josef Čechal

Jako by to bylo teprve včera, kdy jsem po­prvé vstoupil do líšeňského domku manželů Moštkových a s údivem hleděl na prostou krá­su předmětů, z nichž mnohé mne obklopovaly v mém dětství. Tehdy jsem se s Janou a Fran­tiškem Moštkovými setkal prvně. Vstoupili do mého života, aby se stali jeho součástí. Troufnu si říci, že obdobně je tomu u všech, kteří mají jejich tvorbu rádi. Obrazů, jež paní Moštková vytvořila pro různé almanachy, po­zvánky, plakáty a programy koncertů Národo­pisného souboru Líšňáci i články do Líšeňských novin, je za tu dobu nepočítané. Vždy vlídné přijetí, úsměv a srdce i ruce otevřené pro vzájemné obdarování...
A přece chybělo tak málo a nikdy jsme se nepotkali. Kdyby jim na počátku 70. let minu­lého století Líšeň svými svéráznými obyvateli a tetičkami v širokých sukních neučarovala, kdyby se jejich umělecké smysly neupřely na půvabná zákoutí našeho městečka, která zmi­zela v běhu času a zůstala pouze na jejich akvarelech i olejích, byli bychom ochuzeni o hluboké přátelství i jemné, křehké a subtilní umělecké hodnoty.
Nechci psát o tom, co zní obvykle - o ži­votních datech, událostech, vzdělání i umě­lecké profilaci - to vše zaznělo a ještě zazní mnohokrát - a rád to přenechám vzdělanějším odborníkům.
Na stěně pokoje u Moštků visí tvář Krista na kříži od mistra Františka - snad zrovna ta, která mne tak zasáhla na smutečním oznáme­ní; to hlásalo lidem, že duše řezbáře odešla z tohoto světa v loňském horkém létě.
Minulostí zasutou hluboko v podvědomí Jany a Františka Moštkových jsou nejen moti­vy velikonoční, ale i betlémy - symboly ad­ventu a Vánoc v každém z nás. Křehká krása devíti papírových betlémů paní Moštkové přenáší biblický příběh ze Svaté země do Líš­ně, Tuřan, Poličky, Proseče a dál. Typická zá­koutí, lidičky - figurky ožívají ve zdomácně­lém dramatickém příběhu. Betlémy a sochy světců mistra Františka jsou v kostele novoříšském, prosečském, dačickém, v Čejči, Hovoranech, Kobylí, ale i ve slovenských chrá­mech.
Výstava v Základní škole Holzova za­hrnovala množství překrásných uměleckých děl - drobné i větší dřevořezby mistra Františ­ka, Líšeňské kalendárium, motivy z milované Vysočiny i unikátní papírové betlémy jeho že­ny Jany, malované hedvábí i drobné šperky z dílny jejich dcery Marušky...

„Víte, umění, podobně jako víra, má pů­sobit proti znecitlivění, které ohrožuje lidstvo a tedy každého z nás...“ řekl před lety na roz­loučenou řezbář za tichého souhlasu man­želčina. Vzácný niterný souzvuk spojuje tyto dva umělce, kteří si předsevzali rozdávat svým dílem lidem aspoň trochu radosti a po­těšení z prostých věcí čistého života.

Josef Trávníček