Pátek 27. května tohoto roku nebyl jen tak obyčejný večer. Před sedmou hodinou se ze všech koutů Líšně, Brna i okolních vesnic scházeli k líšeňskému zámku přátelé, kamarádi, ale i třeba náhodní kolemjdoucí, aby si při již druhé cestě na Kostelíček připomněli člověka, který tu byl vždy pro všechny. Na jeho počest se pak stejně jako loni kaple rozsvítila a přilákala ke společné vzpomínce či jen ke krásné procházce i ostatní občany Líšně.
Setkání právě u zámku a parku nebylo náhodné – cíl naší společné cesty byl všem, kdo Pepu znali, zcela jasný. Autorka tohoto nápadu, aniž by to tušila, jako by se zcela naladila na naši rodinnou historii a směřovala kroky ostatních do míst, která pro nás mnoho znamenala. V zámku i v zámeckém parku jsme spolu s Pepou a naší babičkou prožili kus dětství a Kostelíčku, který pro něj byl vždycky tím kouzelným a nejhezčím místem v Líšni, věnoval i svoje procházky poslední. Proto i naše cesta vedla již podruhé stejným směrem. Přátelé z Líšně, kolegové z gymnázia a bývalí studenti si letos texty z Pepových knih i článků vybírali sami, o to větší kouzlo to mělo.
Pro každého byl totiž tím, kým být měl – synem, víc než bratrem, nejlepším přítelem a kamarádem, vzorem a tím, kdo předává své bohaté vědomosti nebo tím, kdo spoluvytváří nové projekty v občanském životě, tím, kdo probouzí v lidech lásku k folkloru a nebo jen tím, s kým se dá dobře zatancovat nebo jít na pivo, nadšeným vypravěčem o Líšni, aktivním členem duchovního společenství líšeňské farnosti, tím, kdo si stojí za svým názorem. Propojení těchto lidí a jejich vzpomínek pro nás znovu bylo krásným a hlubokým zážitkem. Letošní první zastávka připomněla dvojí hody v Líšni, kdy se Brňáci a mladí Líšňáci dozvěděli, co je to u nás v Líšni žundra jak v něm Líšňačky plkaly. Na další zastávce jsem zjistila, kde naše prababička Cilka vyvolávala s Kačou Kikrlovou duchy.
A jako na zavolanou jsme si za vydatného deště třicet minut v žundrech na Podhorní mohli řádně splknout i my. Někteří promáčení se sice museli z cesty odpojit, ale i přesto jsme se na Příhonech sešli v hojném počtu tak jako stréček Svoboda s dalšími Líšňáky před mnoha lety. Poslední zastavení před Kostelíčkem bylo věnováno nejen Pepovým krásným slovům o Františku Svobodovi, ale i o souboru a lásce k folkloru a naší tradici. Na Kostelíčku v otevřené a rozsvícené kapli zazněla už jen modlitba k Panně Marii. Nastala chvíle ticha a od srdce se mi šířil uklidňující pocit, že i když je to stále velmi těžké, máme vás a vaše vzpomínky, které nám nikdo nevezme. Děkuji všem organizátorům, líšeňské farnosti i všem zúčastněným za posilující a krásný večer věnovaný člověku, který byl pro mě vším.
Edita Zerrichová