Velikonoce jsou svátky staršími a jaksi méně oblíbenými než Vánoce. V různých časových úsecích je vidět, že si s nimi naše sekularizovaná společnost tak trochu neví rady. Co je tedy jejich podstatou? Jakou cestou se vydat při pátrání po jejich smyslu? Bude to putování výhradně náboženské a hluboce duchovní či světské - odkazující ke stále se obnovujícímu přírodnímu principu? Nebo si zvolíme cestu humanistických ideálů ve spleti mezilidských vztahů? A napadly vás i jiné otázky? Inu, to je moc dobře. Potom nebudete chápat následující řádky jako školometské moralizování, ale jako dobře míněné náměty k vlastním niterným úvahám, které vás mohou inspirovat k meditaci nad duchovní hloubkou života v tomto světě.
Pašije (čili evangelní příběh o utrpení a smrti Ježíše Krista) mají v myslích současných lidí pouze mlhavý odlesk; jindy jsou z neporozumění přijímány s rozpaky. Zato jsme v průběhu 20. století snadno a velmi ochotně přijali jiné fenomény těchto svátků, například pohlednice, na nichž jsou roztodivné kraslice, drůbež všeho druhu, zajíčci i pomlázky... Koupíme, napíšeme, popřejeme, pošleme - tak kdo po nás ještě může co chtít! Estetická hodnota je různorodá - od pohlednic něžných a poetických až po trapný vrchol výtvarného kýče. Když podražilo poštovné a moderní komunikační prostředky se staly rozšířenými, nahradili jsme pohlednice e-mailem se stejně prostou obrazovou přílohou.
Druhá polovina 20. století přinesla pojetí Velikonoc jako „svátků jara“, což je společenské klišé sice pravdivé (protože Hod boží velikonoční opravdu následuje po prvním jarním úplňku), ale myšlenkově vyprázdněné. V některých rodinách se jako dědictví minulosti objevují zbytky lidových zvyků, ale častěji je bohužel jediným ozvláštněním svátečního víkendu volné pondělí, s nímž mnoho lidí nakládá poměrně rozpačitě a snad pro znovuzískání kontroly nad svým časem i pomýleným sebevědomím putuje do náruče nákupních center.Kdybych byl příznivcem laciné evangelizace v americkém pojetí, nabádal bych vás k tomu, aby se pašijový příběh objevoval ve formě reklamního komiksu, abychom si jej připomínali na poutačích kolem dálnice či v počítačové hře pro děti s názvem „Ukřižuj si svého Ježíška“.
Ne, nebojte se, toto malé zamyšlení nad velkým tématem nechce klesnout pod hranici myšlenkového vkusu. Stará lidová pověra hovoří o tom, že se zemské poklady otevírají právě v přesně vyměřeném čase, kdy se na Velký pátek v kostelích zpívají pašije. Pokud zapomeneme na zlato a peníze a pokud máme dost sil k tomu, abychom si uvědomili, že mnohem důležitější je přenesené vnímání slova poklad - tedy bohatství duchovní, máme skoro vyhráno, protože jsme připraveni naslouchat velkému příběhu - dramatu lidského života.
Pašije totiž nejsou příběhem cizím, který se odehrál před dvěma tisíci lety a který se nás netýká. Je to obraz lásky a smrti blízký každému, kdo sám sebe nevnímá jako solitéra stojícího mimo společnost a mezilidské vztahy. Filozof a teolog Tomáš Halík opakovaně připomíná, že každý hledající a naslouchající nachází v pašijích například: politickou moc v osobě Piláta, kostnatou náboženskou tradici ve veleradě, Jidáš je dodnes symbolem zrádce, stejně jako je Petr (první z apoštolů) nepříjemnou připomínkou našich vlastních selhání. Prožívali jste někdy strach v existenciálním smyslu? Báli jste se o životy svých blízkých či o život svůj? Museli jste kapitulovat před majestátem smrti? I Ježíš se bál, v Getsemanské zahradě ho přepadla hrůza a úzkost, jeho duše byla smutná až k smrti, zatímco jeho učedníci spali. Byl posmíván, popliván, bičován, korunován trním, kříž mu pomohl nést Šimon z Kyrény ze soucitu či donucení... Ježíše nakonec ukřižovali mezi dvěma zločinci na pahorku zvaném Golgota.
Pokud jste v této zjednodušené myšlenkové zkratce našli cokoli povědomého, vězte, že pašije mohou být skutečně v nějaké podobě příběhem každého z nás, najdete v nich lásku, soucit, obětování, trpělivost, ale mohou být i políčkem do tváře všem, kteří zradili, nebyli věrni svým zásadám a předsevzetím, všem, kteří přeběhli na opačnou stranu, byli slepí a hluší k prosbám trpících i potřebných a zapomněli na pomíjivost života na tomto světě. Pašije ovšem nekončí obecnou depresí či "blbou náladou"" blízko je noc vzkříšení, " která spojí zemi s nebem, člověka s Bohem".
Kladete-li si nyní otázky, hledáte-li odpovědi, mělo toto zamyšlení smysl. Pokud byste náhodou nevěděli, co podniknout ve svátečním čase sedmi velikonočních nedělí, zalistujte si v Bibli (i ve svém životě). Dočtete se (a uvědomíte si), že láska je silnější než smrt. Krásné Velikonoce vám všem.
Josef Trávníček