Juš přišél masopust, juž jé tade máme
bodem se veselit, všeci zaspíváme.
Hola drijá hola drijá, všecí zaspíváme.
Líšeňské ostatky se konají od roku 2012 díky tvůrčí spolupráci Národopisného souboru Líšňáci a divadla Líšeň. Znovuobnovená tradice navazuje na dlouhou a slavnou řadu masopustních veselic z 18. a 19. století, která byla přerušena až první světovou válkou. Tuto tradici bylo možné obnovit díky sběrateli líšeňských zvyků Františku Svobodovi (1883 - 1962), neboť nám v rukopisném záznamu dochoval ostatkový protokol (archiv Národopisného souboru Líšňáci), texty i melodie masopustních písní a další zprávy o tom, jak naši předkové svátek slavili.
Nápad obnovit slavnost, která je po hodech druhou největší událostí místního lidového života, vzešel od Josefa Trávníčka (Národopisný soubor Líšňáci), který také určil základní koncepci akce propojením krojované a maškarní části do jednoho dne (v minulosti chodily maškary až na druhý den po krojovaných). Ke spolupráci vyzval Pavlu Dombrovskou z divadla Líšeň, která pojala maškarní část akce jako výzvu k sousedské spolupráci, možnosti společné tvorby místních – líšeňští si pod vedením výtvarníků divadla Líšeň vyrábějí podle svých návrhů masky a kostýmy, už od vánoc se po večerech scházejí a zkouší masopustní muziku či vymýšlejí bujaré scénky do průvodu.
Událost se koná pod hlavičkou občanského sdružení Líšeň sobě, jehož cílem je podpora společné práce a tvorby místních lidí a spolků. Dále ostatky pořádají Národopisný soubor Líšňáci a divadlo Líšeň. Na organizačním a finančním zajištění se podílí Kulturní centrum Líšeň a MČ Brno-Líšeň.
Slavnost se koná vždy v sobotu před popeleční středou, která připadá v roce 2016 na 10. února. Líšeňský ostatkový průvod vychází tradičně z ulice Kubelíkovy ve 14.00 hodin. V čele jdou v charakteristickém uspořádání stárci a stárky z hodů předchozího kalendářního roku, pro něž je to současně vyvrcholení a završení jejich stárkovského úřadu, protože po ostatcích budou zvoleni stárci noví. K vidění jsou zimní krojové varianty - děvčata v mušelínkách s fěrtochy (sukně se zástěrami) mají černé kabátky lemované kožešinou a na hlavách vyvázané květované tyrolské šátky s černou půdou na znamení přicházejícího kajícného postního období. Mužské tradiční zimní kabáty jsou ušité jako věrné kopie kabátu Líšňáka Petra Hanzla zvěčnělého na akvarelu Marie Gardavské z počátku minulého století.
Průvod pokračuje rejem masopustních maškar, kterým vévodí Bakus trůnící ve vozíku - "pojízdné posteli" tažené čerty. Provází svými průpovídkami průběh procesí a uvádí scénky maškar. Mezi maškarami, které můžeme spatřit jen jednou v roce, najdeme smrt s kostlivcem, čerty, medvěda s medvědářem, falešné nevěsty, kobylu, kozu s kozlem a kůzlaty, vodníky a další všemožné bytosti. Vzhledem k tomu, že žádný obrazový materiál se z místní starobylé tradice nedochoval, inspirací k vizuální podobě některých komických figur se staly fotografie tradičních českých a moravských maškar z knihy Jitky Staňkové a Ludvíka Barana „Masky, démoni a šaškové“. Avšak většina masek vzniká podle fantazie svých tvůrců, každý rok přibývají nové. Maškary mají i svou masopustní "sousedskou" kapelu, která oživila sběratelem Františkem Svobodou zaznamenané originální líšeňské ostatkové písně.
Průvod doprovází do pochodu hrající dechová hudba (letos Kameníkovi muzikanti) a také šraml maškar.
Po charakteristických tanečních zastávkách s výrazným tanečním pořádkem krojovaná děvčata roznášejí typické masopustní smaživo – koblihy a boží milosti, maškary dovádějí a laškují s diváky, k čemuž si průběžně dodávají kuráž různými druhy tvrdého alkoholu.
Na městečku (pro přespolní = nám. Karla IV.) jdou krojovaní do kostela na požehnání a maškary mezitím popraví medvěda za všechny nespravedlnosti, které se v Líšni dějí. Během nepovedené popravy zahyne většina maškar. Díky zázračnému lektvaru (šlihovica) jsou však všichni šťastně zachráněni před smrtí a společně s několika sty návštěvníky akce si zatancují a zapějí v doprovodu sousedské ostatkové kapely tradiční písně.
Průvod je zakončený odpolední zábavou v Dělňáku, při níž krojovaní tančí původní líšeňské tance typické pro toto období. Večerní program zahajují opět krojovaní. Taneční zábava vrcholí rejem maškar a „pochováváním basy“ s pohřebním průvodem, proslovem, slavnostním vykropením a satirickými žalmy faráře a kostelníka.
Řádně oplakaná basa je za sborového zpěvu všech účastníků vynesena ze sálu…
„Poslyšte, vážení, v tak pozdní hodinu
po velkém veselí přesmutnou novinu.
Tetka Kača se do nebe vydala
a neska valčíke naposled zahrála!
Do středy zbévá nám jenom kotrmelec,
tak, lidi, nezapomeňte jít na popelec!“
Každé Ostatky pro nás všechny také znamenají silnou vzpomínku na Pepu Trávníčka, který mezi námi již není, a bez kterého by tato lidová slavnost nebyla.
S použitím textů Josefa Trávníčka
Pavla Dombrovská