Historie Líšně

Historie Líšně

- výňatek z líšeňské kroniky

Dvanáctým stoletím končí osídlení na Starých zámcích u Líšně a život se přesouvá do prostoru dnešního náměstí a jeho okolí. Vznik názvu Líšeň, v nejstarší podobě Leschzen, je odvozeno ze jmenného adjektiva mužského rodu líščen, tj. lískový, staročesky leščeny. To znamená též háj, porost lísek, možná i tvrz či hrad v lískoví apod. Původně se skloňovalo z Léščna, k Léščnu, za Léščnem, jak je doloženo v letech 1306, 1407 a 1575. Nejstarší zpráva o Líšni se váže k roku 1261. Zřejmě se však jedná o falzum z poloviny 14. století, ve kterém je užito německého tvaru názvu Lesch, později Lősch. Ve zprávě se hovoří o tom, že Smil ze Střílek založil v srpnu roku 1261 se svou manželkou Bohuslavou cisteriánský klášter ve Vizovicích a mimo jiné mu věnoval i vsi Líšeň a Obce. Smil byl bratrem Gerharda z Obřan, majitele hradu v Obřanech.

Ve zprávě jsou hranice Líšně vymezeny následujícím způsobem: "Počínají naproti Podolí, kde kopec zcela přestává a na rovině jdou k veřejné silnici brněnské a po ní dále až k hranici Podolské, podle níž sestupují k cestě ze Slatiny do Šlapanic. Dvě jitra vracejí se k oné silnici veřejné a vystupují proti Skalici, takže Skalice v to jest pojata, sousední však kopec pojat není, nýbrž jen svah jeho, po němž stéká voda dešťová do níže ležícího údolí; odtud přímo směřují za údolím na vrchol kopce Lysé hory, z něhož jest viděti Obřany, dále jsou meze na kopeček za Řicmanice a prostředkem Stvelíka na vrchol hory jež slove Vysoká a na temeni Vinprechtice, odtud prostředkem údolí, jež slove Obecní žleb a drží se právě uprostřed mezi Obcemi a Ochozí až do údolí potoka." Ve zprávě je též jmenována zaniklá osada Viprachtice, lépe řečeno místo, kde se zřejmě nacházela.

První zaručená zpráva o Líšni tedy pochází až z roku 1306, kdy je v Líšni zmínka o filiálním kostele spadajícím pod farní osadu Šlapanice. To svědčí o tom, že Líšeň v té době již náležela mezi větší a významnější vsi, neboť na počátku 14. století se kostely zakládaly jen v některých početnějších obcích. Již ze 14. století však máme o Líšni několik dalších zpráv. V roce 1347 museli líšeňští sedláci dovážet na městskou dlažbu do Brna fůru kamene z každého lánu. Zajímavá je zpráva z roku 1355, kdy Jindřich z Líšně prodal měšťanu Jindřichu Fuchsovi tři hřivny ročního úroku snad ze svobodného dvora, neboť jinak Líšeň majetkově stále spadala pod Vizovický klášter. V roce 1375 vlastnil líšeňský rychtář nějakou nemovitost v městě Brně. V roce 1397 zastavil Vizovický klášter Líšeň brněnskému měšťanu mincmistrovi Arnoldu Krumbacherovi na doživotí jeho a jeho manželky. Dne 25. ledna 1405 daroval Arnold roční úrok půl hřivny z hospody v Líšni jím založené kapli a oltáři Jedenácti panen v kostele sv. Jakuba. Zpráva je prvním dokladem o hospodě v Líšni.

Roku 1407 se dovídáme z půhonných knih, že Arnold žaluje Václava Herinka z Kobylnic, který mu vpadl pravou mocí a porušil meze a potoky jež přísluší k Lestnu, k té vsi, jakož on ji koupil od kláštera z Vizovic do života a toho požívá již deset let. Dne 13. prosince roku 1409 žaluje Voka z Holštejna, že Lestno přepadl a jemu a jeho lidem pobral krávy, svině, ovce a jiný veškerý dobytek a nadbytek což on tu měl a k tomu jeho lidi zajímal, šacoval a mučil a na konec ves Lestno do základu vypálil. Škody způsobil za 400 hřiven. Arnold zemřel v roce 1417 a majetek se vrátil zpět Vizovickému klášteru. Poněvadž jmění kláštera bylo v té době značně ztenčeno, často prodával ze vsi stálé roční platy. Po husitských válkách byla obec zcela zničena a tak v roce 1448 měla odpuštěné úroky i pokuty z práva soudního, avšak záhy mu někteří začali statky odnímat. Lestno měl v té době v držení Tobiáš z Boskovic, Obce Hynek z Valdštejna a Želovic. Král Vladislav připojil obě osady k panství hradu brněnskému - Špilberku a celé je zastavil Tobiáši z Boskovic.

Roku 1453 získal syn brněnského měšťana Hrzlína z Hustopečí Štěpán, oltářník u sv. Petra v Líšni stálý důchod sedmdesát kop grošů a roční plat sedm kop. Herburský klášter v Brně téhož roku jednu hřivnu ročně. O dvacet let později se dovídáme, že osada je zcela rozchvácena a že ji král Vladislav Jagelonský potvrdil Janu Tovačovskému z Cimburka. Roku 1480 král Vladislav připojil opět Líšeň a Obce k hradu Špilberku a zastavil je Tobiáši Černohorskému z Boskovic. V květnu a prosinci roku 1481 vizovický opat Beneš marně žaloval Dobeše Černohorského z Boskovic o tři sta hřiven grošů na zemském soudu, že drží ves Líšeň neoprávněně. Téhož roku pohnal před soud i Hynka z Valdštejna a ze Židlochovic, že drží ves Obce. Nepochodil však. O Líšeň se pak hlásili páni z Kunštátu, na které přešla po knížatech Minsterberských, ale také klášter Vizovický. Zánikem Vizovického kláštera se spor vyřešil, i když do roku 1493 si právo na ni dělal opat Velehradský. Toho roku byl spor vyřešen ve prospěch Kunů z Kunštátu, kteří tento církevní statek prodali za 2.561 dukátů Janu Puklicovi z Pozořic a bratřím Arklebovi a Filipovi z Vickova.

Rok 1520 je rokem definitivního odtržení Líšně od vizovického panství a rokem zrodu samostatného líšeňského panství. Kunové z Kunštátu, kteří ves v té době opět vlastnili, dali jí právo, které jim přísluší po předcích jakožto zakladatelích Vizovického kláštera.

Roku 1522 seděl na Líšni Bohuš Rychvaldský z Kateřinic a o dva roky později vdova po něm Barbora z Nevědomí. V roce 1526 vypukl spor o dědictví kláštera. Jan z Hrochova pohnal Zikmunda z Kunštátu o statky Líšeň a Ochoz, které byly nakonec prodány paní Barboře z Nevědomí. Dne 14. září 1528 vzala Barbora na spolek svého druhého manžela Albrechta Vojkovského z Milhostic a tento majetek mu v roce 1531 potvrdil i Vilém Kuna z Kunštátu, kterému majetek připadl od fundátorů. Je zmínka o dvoru a kostelní podaci. Roku 1562 Anna, Kateřina a Alena, sestry Vojkovské z Milhostovic i se svými erby, vkládají do desek Janovi Leskovcovi z Leskovce, zboží dědičné, totiž tvrz (první zpráva o tvrzi v Líšni) a ves řečenů Leštnů atd., s příslušenstvím k té tvrzi a to dvorem, pivovarem, sladovnou, pilou, mlejnem, vinohrady, štěpnicemi, chmelnicemi, rolí oranou a neoranou, lukami, háji, pustotinami, zákopami a pastvinami, pastviščami, doly, horami, křovinami, čižbami, lovy, hony, s mezemi, hranicemi, s lidmi platnými i neplatnými s podací kostelní v Leštné, s kury, s robotami, vajci, desátkami vinnými, s krčmami, s šenkem vína panského, s oužitky i se všemi poplatky, s rybníky, struhami, s vodami tekutými i netekutými.

Již v roce 1548 je zde však jmenována Ludmila Leskovcová. Leskovcové tedy Líšeň již drželi dávno před tím, než jim byla vložena do desek. Nejpřesvědčivějším důkazem je zápis, kterým v roce 1558 povyšuje Ferdinand I. na žádost Jana Leskovce z Leskovic a na Cerekvici Líšeň na městečko a nadal je pečetí a to "štítem všechnym červeným, v němž pres vinný dřevěný s podloženými hrozny zelenými se vidí", a voskem zeleným, aby potřeby své početiti mohli. Při požáru v 18. století byla tato pečeť zničena, zůstala pouze pečeť z roku 1686. Nápis na ní je "Sigilum mestis Lisne 1686".

Na konci 16. století se setkáváme s několika půhony Jana Leskovce z Leskova, které nám přibližují nejen dobu, ale též některá jména obyvatel Líšně. Roku 1575 pohání kněze Kašpara, opata zábrdovického kláštera, že ve čtvrtek po sv. Lukáši jeho poddaní s jeho vědomím a vůlí Jan Horný a Vondřej Rychtář z Židenic, Matějovi, jinak Matesovi Knaplovýmu z městečka Líšně čtyři vědra vína jeho vlastního pod vinohradem jeho v Štreyperku bez slušné příčiny vzali. Šlo zde zjevně o placení desátků církvi, kterou si opat takto vybíral. Leskovec se z toho poučil a to mu v roce 1577 vyneslo půhon, kterým ho pohání opat zábrdovického kláštera, že Matějovi Knaplovýmu a Matlovi Prčavému aj. lidem poddaným svým z městečka Leštná z vinohradů, které Jan Leskovec v gruntech našich v hoře Štreyperk, podle vinohradů Jakuba Řezníka z Obřan ležících má, odvízti rozkázal, nespravíc zemního ani desátku od starodávna ku klášteru našemu náležitého, práva k tomu nemaje a nám napraviti nechce. Spor se vyřešil tím, že Jan Leskovec zemřel, jak je v půhonu na straně zápisu poznamenáno. Se dvěma půhony hned jdoucími za sebou se setkáváme v roce 1581. Oba mají stejný důvod a sice, že Bohuslav Bořita z Budče a na Jiříkovicích poslal svoje lidi z Horákova, aby odnesli pokosené a shrabané seno Martinovi Glozarovi, pod rybníkem vedle mlejna a Matějovi Adamovému, líšeňskému rychtáři, na louce, kteráž slove v Telnici, podle potoku jež slove Říčka. Také zde je na straně poznamenáno, že Leskovec zemřel. Majetek zdědil Mikuláš Leskovský z Leskova, který ho v roce 1588 prodal za 17.500 zlatých Bohuslavu Bořitovi z Budče a Jiříkovic "tvrz a městečko Leštnu se svobodným vařením piva" atd. Bohuslav Bořita je tu zmiňován ještě v roce 1600, ale roku 1607 zde seděl Hynek Bořita z Budče. Na jeho žádost dal král Matyáš Líšni roku 1617 tři jarmarky a dva týdenní trhy. V té době bylo v Líšni 69 usedlostí.

Za války třicetileté byla Líšeň událostmi silně postižena a mnoho domů vyhořelo. V roce 1628 zapsal Líšeň do zemských desek Jan Rudolf Bořita Alžbětě Pergrové z Pergu, rozené Kumrové, která ji odkázala své dceři Johance Fr. Prisce v roce 1649. Tato byla provdána za hraběte Zikmunda Saka z Bohuňovic. Tehdy je zde zmiňována chmelnice, vinohrady, rybníky, cihelna a mlýn. V roce 1629 tu byla jezuitská misie. Na katolickou víru tehdy přestoupili všichni občané včetně kněze.

V roce 1649 vlastnil Líšeň Sigismund Ferdinand Sak z Bohuňovic, hejtman kraje Brněnského. Líšeň v té době měla 58 usedlých, z toho 6 Němců. Čtyři z nich obývali domy po Češích. Slatina a Obce měly dohromady 54 usedlých a všechny tři dohromady 13 pustých domů. V témže roce byly v Líšni započaty farní matriky. O deset let později je na Líšni jmenován Mikuláš Patzman z Patzmanu. Po jeho smrti ji zdědil jeho nevlastní bratr Michal Jan Urmeny z Urmenu. To se stalo v roce 1668 a po čtvrt roce ji prodal Františkovi Karlovi Libsteinskému z Kolovrat, který je tu zmiňován v roce 1697. Z roku 1673 máme zprávu, že Líšeň již měla 65 usedlých, 27 měřic polí a 47 měřic vinic bylo ještě pustých. V roce 1714 koupil Líšeň od Libsteinských pán Jan Krištof Freienfels, čímž začíná období vzniku významného líšeňského panství.

Na hlavním schodišti líšeňského zámku je možné ještě dnes spatřit erb freyenfelského rodu. Je rozdělen vodorovně do tří polí. V horním modrém poli je stříbrná hvězda, ve středu v červeném poli stříbrný kříž a spodní zelené pole je volné. Jejich předek Martin Pruskauer byl potomkem selského rodu. Působil v Olomouci, kde dosáhl funkce osobního sekretáře olomouckého biskupa a rakouského arcivévody Leopolda Viléma. Nepochybně jeho přízní se mu dostalo v roce 1663 nobilitace, tzv. volně zvoleného predikátu, která k jeho původnímu jménu připojila přídomek z Freyenfelsu, jenž pak u jeho potomků, usilujících očividně o co nejrychlejší splynutí s tradiční šlechtou, nahradil i staré rodové příjmení. Martin byl povýšen diplomem datovaným ve Vídni dne 23. října roku 1663. Vlastnil svobodný dvůr v Újezdě a v roce 1687 koupil za 2.600 rýnských guldenů dvůr v Křižíkově. Jeho kariéru lze označit za závratnou. V roce 1669 se stal císařským radou a menším písařem. Roku 1683 byl místopísařem, roku 1686 místosudím, roku 1687 místokomorníkem a roku 1693 nejvyšším zemským písařem při úřadě zemských desek na Moravě. Byl též přísedícím zemského práva u Moravského tribunálu a císařským radou. Tato funkce se mezi jeho potomky stala téměř výlučnou záležitostí. Přízeň Habsburků provázela i další generace tohoto rodu, který rychle stoupal na společenském žebříčku a záhy pronikl mezi přední moravské byrokratické hodnostáře, maje druhý opěrný bod v církevních kruzích kolem olomoucké kapituly a to ještě dlouho po tom, co jejich předek právě zde začal budovat svoji osobní kariéru i předpoklady pro společenský vzestup svých potomků. Dne 26. září 1686 byl Martin Bedřich Pruskauer z Freyenfelsu, v té době moravský místosudí, povýšen ve Vídni mezi staré šlechtické rody s titulem rytíř. Zemřel dne 26. srpna 1695. Jeho ženou byla Marie Barbara, dcera France Antona z Ehrnau, která roku 1697 koupila za 42.000 rýnských statek Borotín a Velkou Slatinu. Dne 8. října 1717 za 60.000 rýnských je přenechala svému synovi Janovi Kryštofovi.

Spolu s tím, jak Freyenfelsové pronikali do významných úřednických funkcí a jak se dostávali i mezi moravské zemské úředníky, je možné sledovat i další linii jejich cesty vzhůru. Totiž budování vlastního feudálního dominia. Tato cesta je sice nepřivádí mezi největší šlechtické velkostatkáře, dovoluje jim však zcelením několika drobných statků zaokrouhlit ve svých rukou obstojný majetek, jehož centrem se stává Líšeň. Freyenfelsové postupně nabyli několik drobných statků, zejména Křižíkov roku 1687, Slatinu roku 1697, Tvarožnou roku 1713, stejně jako Velatice a Borotín, rozhodující však bylo nabytí Líšně s Obcemi a Ochozí v roce 1714. Martin měl se svojí ženou pět dětí. Nejstarší František Antonín byl radou a přísedícím u moravského tribunálu a roku 1700 vrchní dvorní sudí na Moravě. Zemřel roku 1719. Druhý Maxmilián byl apoštolským protonotářem a infulovaným opatem (s právem nosit pokrývku hlavy vyšších církevních hodnostářů) v uherském Vertes - Keresturu, kanovníkem kapituly sv. Petra v Brně, brněnským farářem a zemským děkanem. Zemřel v roce 1715. Třetí Gerhard Ferdinand sídlil na Křižíkově, byl nižším písařem u zemských desek, roku 1713 c. k. radou a roku 1718 přísedícím u moravského tribunálu. Zemřel v roce 1722. Čtvrtý Gottfried sídlil na Borotíně. Byl radou olomouckého biskupa, přísedícím jeho lenního soudu a biskupským "Kammer - Direktorem". Dne 9. května 1722 byl povýšen do hodnosti svobodného pána a zemřel v roce 1734. Ženatý byl s Magdalenou Polyxenou z Flibusternu, s vdovou po Ignáci Bartholodějském z Bartholoděj na Hluchově. Jejich dcera Marie Barbara se provdala roku 1726 za Zikmunda Jana, svobodného pána Bukůvky z Bukova.

Třetím v pořadí, ale nejvýznamnějším z jejich dětí, byl Jan Kryštof. Právě on se totiž stal pokračovatelem ve vytváření freyenfelského dominia. Rytíř a od roku 1723 svobodný pán Freiherr Pruskauer z Freyenfelsu a na Křižíkově, Borotíně a Velké Statině, c. k. rada, přísedící moravského tribunálu, od roku 1708 dvorní rada a tajný rada při české dvorní kanceláři koupil v roce 1713 dvůr v Tvarožné ("in Bosenitz") od kláštera na Starém Brně spolu s Velaticemi za 28.000 rýnských. V roce 1714 koupil Jan Kryštof od Karla Norberta Liebsteinského z Kolovrat Líšeň za 90.000 rýnských. Ve dvacátých letech vybudoval na místě staré tvrze zámek, k němuž roku 1724 přistavěl kapli Panny Marie, vyzdobenou rokokovými malbami. Projektantem barokní přístavby byl zřejmě vídeňský stavitel Oedtl, výzdobu provedl Schweigel. Jednalo se především o sochy v parkovém průčelí. Jan Kryštof zároveň založil na svoji dobu obdivuhodnou knihovnu na zámku v Líšni. Mimo výše zmíněných funkcí a hodností byl Jan Kryštof roku 1712 Karlem VI. přijat do uherského panského stavu, čímž se stal uherským magnátem. Zemřel roku 1733. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Isabelou Rosálií z Osterchau a podruhé s Marií Josefou, hraběnkou Hartgovou, která se po jeho smrti znovu provdala za Emanuela Františka, svobodného pána z Hotovec, z Hussenitz a Lőwenhausu. V té době měla Líšeň 13 sedláků, 57 čtvrtláníků, 43 domkařů, 10 obecních domků, 38 výměnků a 43 podruhů. Všem byly předány domy do vlastnictví s volbou volného zacházení, mimo dělení gruntů a prodeje mimo panství. O 17 let později měla Líšeň 150 usedlých, 12 lánů, 55 čtvrtlánů a 85 podsedků. V  roce 1715 dal Jan Kryštof všechny poddanské pozemky ve Tvarožné znovu rozměřit a připojil z nich větší louky v tratích "Na soudnici" a na "Široké louce" k panskému dvoru, když dal předtím poddaným náhradu. Dvůr v Tvarožné měl v roce 1750 601,5 měřic polí, 3 měřice zahrad, 29 vozů sena z luk a 10 vozů otavy. Zrušil zde vinice a zasel obilí. Úroky mu plynuly z hospody u silnice (100 zlatých), z masných krámů (14 zlatých) a 14 zlatých měl i domovního úroku. Desátek vrchnosti platila jen Tvarožná, Velatice nikoliv.

Jan Kryštof měl z obou manželství celkem 8 dětí. U této další generace Freyenfelsů již odpadá původní příjmení Pruskauer, které jim příliš připomínalo jejich selský původ. Tak nejstarší syn a po něm i ostatní se píší jako svobodní páni z Freyenfelsu. Jan Václav, nejstarší syn Jana Kryštofa, byl opatem v maďarském Sümegu u Vezsprému, infulovaným prelátem, arcijáhnem, vratislavským kanovníkem, generálním vikářem a olomouckým biskupem - sufragánem. Od roku 1712 byl biskupem v Makropolisu v Sýrii. Jako církevní hodnostář dosáhl z Freyenfelsů nejvyšší hodnost. Narodil se 18. října 1705 a zemřel v Olomouci 17. října 1776. Jeho obdivuhodná právnická knihovna přešla do rajhradského kláštera. Druhý syn Kajetán se dal taktéž na dráhu duchovní. Byl opatem ve Vale a děkanem v Schőnbergu. Třetím synem Františkem se budeme zabývat později. Čtvrtý syn Jan Kryštof se psal na Líšni a Tvarožné, byl c. k. radou a přísedícím zemského tribunálu. Roku 1748 byl přidělen k moravskému tribunálu a guberniu. Jeho ženou byla Marie Josefa z Leydenu. Jejich syn Kajetán byl roku 1737 chovancem jezuitského konviktu v Olomouci. Pátá dcera Marie Antonie vlastnila statek Jimramov se dvorem v Pavlovicích. Byla provdaná za Františka Augustina, svobodného pána z Waldorfu. Zemřela v Brně 30. dubna 1754. V roce 1750 měl líšeňský dvůr 864 a 7/8 měřice polí, 4 měřice zahrad, 80 vozů sena, 40 vozů otavy. Pivovar v Líšni měl 960 sudů piva ročně, dále zde byly hospody, masné krámy, kovárna, mlýny - Líšeňský, Konvalinkův, Horní a Dolní Říčky. Roboty byly na seno, otavu, pšenici, žito, ječmen, chmel, stříhání ovcí, lov ryb a hon.

Z druhého manželství měl Jan Kryštof jako šesté dítě Marii Annu Elisabeth, narozenou 11. dubna 1719. Zemřela 18. června 1789. Roku 1761 se provdala za Ignáce Zikmunda Liboria, svobodného pána Ubelli ze Siegburgu na Kolleschowitzích. Zemřel 6. prosince 1784. Sedmý Jan Hubert, c. k. plukovník a velitel 24. pěšího regimentu, rytíř řádu Marie Terezie, narodil se v Brně roku 1724, zemřel v Pávii 11. srpna 1763, bezdětný ve věku 39 let. Roku 1760 se oženil s Marií Wilhelmínou, dcerou Franze Valeria, hraběte Podstatského a Marie Terezie, hraběnky Lichtenstein a Castelcorn, narozenou 6. července 1731. Posledním byl osmý Johan Křtitel, který v důsledku dluhů prodal Líšeň a Tvarožnou 1. května 1764 za 250.000 rýnských svému bratru Františku Xaverovi a žil ještě roku 1769 v Brně v paláci Freyenfelsů na zámečnické ulici, který byl zbořen na počátku tohoto století.

Výše zmíněný třetí syn František Xaver, svobodný pán z Freyenfelsu, na Líšni, Borotíně, Velké Slatině a Tvarožné, kapitán pěšího regimentu Coloredo, zemský přísedící, narozen roku 1714, zemřel roku 1768. Oženil se roku 1742 s Otilií Wilhelmínou Sofií, dcerou Johana Conráda, svobodného říšského pána von Imbsen na Pleternitzi a Kunštátě a Marie Otýlie Brigity Theodory z Haxhausenu, narozenou v květnu roku 1721. První z jejich dětí, nejstarší František Joseph, přísedící u moravského tribunálu, od roku 1784 zemský soudní rada na Moravě, prodal roku 1784 Tvarožnou a Velkou Slatinu za 100 tisíc zlatých Josefu, svobodnému pánu z Freydenthalu a zemřel 19. září 1819. Dědicem se stal jeho synovec Eduard Belcredi. Druhé z jejich dětí, dcera Marie Theodora vlastnila panství Jimramovské se dvorem v Pavlovicích. Provdala se roku 1769 za Antonína, hraběte Belcrediho, zemřela v roce 1832. Poslední členkou freyenfelského rodu byla Marie Antonie, která se narodila 9. července 1761 a zemřela v Brně 29. října 1780. Bezdětným Františkem Josefem vymírá po meči rod Freyenfelsů a panství přechází na syna Marie Theodory a Antonína Belcrediho - Eduarda Belcrediho, v jehož rukách se poprvé spojuje větší dominium, předtím často roztrhané mezi jednotlivé členy Freyenfelského rodu. Poprvé též dochází ke spojení panství líšeňského a jimramovského. V roce 1790 měla Líšeň 226 domů a 1.336 obyvatel.

Historie šlechtického rodu Belcredi sahá do počátku 14. století. Jednalo se o padovskou patricijskou rodinu, původem z Lombardie a od Karla IV. se honosili markraběcím titulem. Celé jméno znělo Belcredi Montallo Pevese il Castello. Od roku 1549 zastávali čelná místa v městské radě Pavie a patřili k nejvýznamnějším v kraji. Jejich příchod na Moravu je spjat se jménem Antonia Belcredi, který jako voják bojoval v bitvě u Kolína roku 1766. Po zranění se léčil na zámku v Líšni u rodiny Freyenfelsů, kam se dostal zřejmě přes svého přítele Jana Huberta z Freyenfelsu, který sloužil u stejného regimentu. V Líšni Anton zůstal až do roku 1769, kdy se oženil s Marií Theodorou z Freyenfelsu, tehdy sedmnáctiletou sestrou Jana Huberta. Anton dosáhl hodnosti generálmajora a v roce 1769 od Marie Terezie inkolátu pro české země. Sňatkem získal panství Jimramov. Jeho zajímavá povaha zůstala dlouho v paměti místních obyvatel a vstoupil i do děje knih Kaplického. Se svou ženou měli 12 dětí. Ze synů pouze nejmladší Eduard však měl dědice.

Eduard (1786 - 1838) měl za manželku hraběnku Fünfkuirchen a stal se dědicem panství Líšně s Tvarožnou a Velaticemi. Stejně jako jeho otec sloužil u armády. V roce 1834 měla Líšeň 277 domů a 2.267 obyvatel, z toho 13 židů. Toho roku byly vysušeny rybníky. Nejvíce se proslavili dva z jeho synů - Egbert a Richard. Egbert měl za manželku hraběnku Nosticovou - Rinek a Richard Annu, hraběnku Weldenovou, dceru význačného generála, který se též zabýval mnoha jinými obory a vstoupil i do literatury. Egbert se stal vůdcem moravských státoprávních konzervativních politiků. V letech 1861 - 1894 byl moravským zemským poslancem a v letech 1879 - 1891 poslancem říšské rady. Byl zakladatelem a členem mnoha brněnských a moravských organizací a spolků, mimo jiných divadla, muzea, Matice moravské, Besedního domu a Moravské orlice. Byl také zakladatelem vídeňského listu Vaterland a mnoha jiných. Psal články archeologické, geologické aj. Bratr Richard se věnoval pouze dráze politické. Procházel funkcemi krajského komisaře, hejtmana, správce politického úřadu ve Slezsku, místopředsedou českého místodržitelství v Praze s hodností tajného rady, člen říšské rady za Slezsko, kde proslul jako vynikající řečník, dále byl náčelníkem zemské správy ve Slezsku. Dne 27. června 1865 byl jmenován do funkce ministerského předsedy Rakouské monarchie. Po svém nástupu udělal řadu úprav ve vládě. Byl důsledným zastáncem trialismu. Po válce s Pruskem podepisoval mír s Bismarkem v Mikulově. Po abdikaci roku 1867 zastával funkci předsedy nejvyššího soudního dvora ve Vídni. Třetí bratr Edmund se věnoval dráze v armádě. Stal se dědicem majetků a jelikož sám děti neměl, odkázal vše Richardovu synu Ludvíkovi (1856 - 1914). V roce 1895 přidal Ferdinand I. Líšni čtvrtý jarmark a o rok později byly zrušeny na panství roboty - o dva roky dříve než jinde.

Také JUDr. Ludvík Belcredi se věnoval politické dráze. Na rozdíl od svého otce a strýce nezastával zájmy Moravy a Čech tak vyhraněně. Stal se poslancem a členem říšské rady, významu svých předků však nedosáhl. Líšeň měla v roce 1869 522 domů, 3.590 obyvatel. V roce 1880 575 domů a 5.938 obyvatel, z toho 51 Němců, 24 židů, 3.861 Čechů a celkem 3.914 katolíků. Roku 1890 klesl počet domů na 559 a obyvatel na 4.340. Z toho bylo 11 židů, 4 evangelíci, pouze 17 Němců, 5 jiné národnosti, ostatní Čechové a katolíci. Nejstarší Ludvíkův syn Egbert se dal na duchovní dráhu a majetek odkázal svému bratru Richardovi, který sídlil v Jimramově. Správu Líšně vykonával za svého nezletilého syna Ludvíka, kterého jeho strýc Richard adoptoval, Richardův bratr Karel. Karel zastával významné funkce ve svazu moravských velkostatkářů a na řadě moravských a slezských velkostatků, později i v Čechách vykonával dohled nad hospodařením.

Za okupace byla na oba velkostatky uvalena německá vnucená správa a hospodářství značně decimováno. Majetky byly v letech 1945 - 1946 značnými náklady restaurovány. Mimo jiné byla budována v Líšni moderní cihelna. Vedení dobře se rozvíjejícího hospodářství v Líšni se ujal v roce 1948 Ludvík Belcredi. V srpnu roku 1949 však byl zatčen a dva roky strávil v táboře nucených prací. Všichni další členové rodiny odešli do zahraničí.


Pramen: Kronika městské části Brno - Líšeň 1991 - 1993

Související články

Poslední úprava: 15. 5. 2012. Přečteno: 100304x.
Jméno Dagmar Bartáková
E-mail bartakova@brno-lisen.cz
Telefon 544424815
Další informace dveře č.: 304
*
*
*
* Ochrana proti robotům